Ve druhé části se podíváme na chaty, které už jsou pod hranicí 1500 m n. m., respektive vlastně začneme tou, jež je přímo na této hranici (některé zdroje udávají o šest metrů méně).
Chata pri Popradskom plese (1500 m n. m.)
Leží se v krásném prostředí Mengusovskej doliny na severním břehu Popradského plesa. Vzhledem k tomu, že se nachází na trase Tatranské magistrály, je pěšky přístupná po celý rok. Původně zde stála Majláthova chata z konce 19. století, ta však vyhořela, o rok později zde byla postavena další, která ovšem vyhořela také. Další chata byla v provozu mezi lety 1892 až 1897. Hned po ní byla postavena nová, která v roce 1961 nevydržela nápor sněhu, plameny ji definitivně zničily o tři roky později. V roce 1961 vznikla finální hlavní chata. Její provoz je celoroční. Majláthova chata byla v roce 2011 v jejích původních místech obnovena.
Zamkovského chata (1475 m n. m.)
Tuto chatu nalezneme v ústí Malej Studenej doliny. Nese jméno horolezce a horského vůdce Štefana Zamkovského, který ji během druhé světové války nechal postavit. Zajímavostí budiž to, že taktéž pracoval jako nosič a pomocník na Zbojníckej a Téryho chatě. Do konce války byla i útočištěm pro partyzány. Turisté si ji rychle oblíbili, jelikož se nacházela u chodníku na Skalnaté pleso. Netrvalo ale dlouho a Zamkovský musel svoji chatu opustit, neboť byla roku 1848 zestátněna a přejmenovaná na Chatu kpt. Nálepku. V roce 1993 byla v rámci restituce navrácena dědicům. Můžete se na ni vypravit například po zelené z Téryho chaty či po červené z Hrebienka po Tatranskej magistrále.
Reinerova chata (1301 m n. m.)
Rainerova chata se od těch ostatních významně liší. Byla postavena v roce 1863 a měla sloužit turistům, kteří se vypravili na léčebnou kúru. Rainer však několik let nato zemřel a chata začala chátrat, nakonec byla kousek vedle postavena chata Kamzík, a tak o tu jeho přestal být jakýkoli zájem. Několik lidí se pokoušelo o rekonstrukci. Nejdál došel Peter Petras, který se z ní rozhodl udělat památku, jež by měla ukazovat život v Tatrách. V roce 1998 byla otevřena, bylo zde zřízeno centrum TANAPu a několik expozic. Naneštěstí přišly o dva roky později přívaly sněhu, které chatu poškodily. V roce 2003 ji znovu zrekonstruoval, tentokrát bylo přidáno místo pro nouzové přenocování. Dnes je chata velice vyhledávána, jelikož se zde vyjma výstav konají se zde nosičské soutěže nebo i různé oslavy. V roce 2008 chatu navštívila dokonce i britská královna Alžběta II. s princem Filipem, taktéž odhalila pamětní desku na první stezce, která je přístupná vozíčkářům.
Bilíkova chata (1255 m n. m.)
Někdy se jí přezdívá „Bilíčka“. Leží na jihovýchodním úpatí Slavkovského štítu, vede od ní chodník k Hrebienku – lyžařskému středisku a unikátní pozemní lanové dráze. Původně na jejím místě stála Ruženina chata, tu pak doplnil turistický hotel, ale (jako už mnoho dalších) obě budovy vyhořely. Stejný osud potkal i dva nové hotely, které se postavily na stejném místě. Ovšem do třetice všeho dobrého. 22. prosince roku 1934 zde byl zahájen provoz Guhrovy chaty, o dva roky později došlo k jejímu rozšíření. Po druhé světové válce došlo k přejmenování právě po Pavlu Bilíkovi, jenž byl v roce 1944 popraven Němci jako účastník Slovenského národního povstání. Tato chata je přístupná po celý rok. Nejsnadněji se k ní dostanete z Hrebienku pešky nebo lanovkou, pokud jste v chatě ubytováni, můžete i automobily. Zároveň se zde nachází i stanice horské záchranné služby.