O Vysokých Tatrách se v minulosti mnohé povídalo, dnes už nám všechny tyto historky připadají úsměvné. Nelze jim však upřít obohacení slovenské ústní lidové slovesnosti. Lidé kdysi rádi vymýšleli příběhy s notnou dávkou nadpřirozena týkající se tatranských vrcholů tyčících se vysoko nad nimi, jichž nemohli dosáhnout. Jakmile toto překonali, většina povídaček se postupně začala vytrácet, naštěstí nevymizely úplně, a proto si můžeme některé z nich představit.
TATRANSKÁ PLESA
Vládce Severního moře žil ve svém paláci ve studených a temných vodách. Často na něj doléhala samota. Nemohl sobě najít žádnou družku, neboť žádná nechtěla do tak nehostinného prostředí. Jednoho dne se dozvěděl, že v Tatrách žije královna víl, taktéž osamocená. Přišel se jí dvořit a ona po třech dnech, které si vzala na rozmyšlenou, nakonec souhlasila. V den odchodu se ovšem zarazila a zesmutněla, jelikož jí došlo, že už nikdy neuvidí krásy tatranské přírody. Vládce jí slíbil, že každý rok v den, kdy je v Tatrách nejkrásněji, se tam podívají. To se ovšem nestalo. Víla skončila pod zámkem, aby neutekla, a tak se neustále trápila. Jednoho dne se v Tatrách zjevila plesa, která byla kanály propojena s mořem. Královna víl tak mohla skrz každé hledět na mohutné štíty a přírodu všude kolem.
Propojení ples s mořem se řešilo dlouho, ještě v 18. století bylo zkoumáno vědci, dnes už víme, že je to nemožné. V roce 1751 byla císařská mineralogická komise pověřena úlohou zjistit, zda se v tatranských jezerech projevuje příliv a odliv. Teorii pomáhaly i údajné zprávy o tom, že v Zeleném plese uvízly na břehu trosky neznámé plachetnice. Ve Varšavě v paláci krále Stanisława Augusta dokonce vystavovali údajné vylovené pozůstatky námořní lodě z Mořského oka. Máme tak alespoň vysvětlení pro polský název ples „oko“.
POKLAD SEDMI PRAMENŮ
Kolem víly se točí i další z pověstí, tentokrát se s ní zapletl mládenec, který se chtěl osvobodit od chudoby. Vypravil se tedy k jeskyni, jež měla skrývat cenné poklady. Víla jej získala do své moci a řekla mu, že pokud s ní vydrží tančit do doby, než zmizí měsíc z oblohy, poklady mu vydá. Od té doby o mladíkovi nikdo neslyšel, patrně jej víla uvěznila. Děvčata, která po něm dříve toužila, se už mezitím vdala, jedno z nich po něm ale začalo pátrat. Dívka nakonec vyhledala pomoc u bylinkářky. Ta jí řekla, že ho může osvobodit na svatojánskou noc, musí mu však ukázat cestu sedmi prameny Čiernej vody. Sedm let čistila sedm pramenů, mládenec se ale neukázal. Kdo ví, zda cestu nenašel, nebo propadl bohatství. Čistá voda Sedmi pramenů se ovšem stala pro všechny lidi pokladem mnohem cennějším než ty, které jsou v jeskyni.
KRIVÁŇSKÉ ZLATO
Kdysi dávno potkal jeden horník v lesích vílu (ano, opět). Oba dva si porozuměli, proto netrvalo dlouho a byla svatba. Narodila se jim dcera, jíž dali jméno Květuška podle rozkvetlých luk. Do jejich domova však zavítala Polednice a vzala si otcův život, později maličká Květuška přišla i o matku. Těsně před tím jí víla ukázala jeskyni plnou zlata a pleso, jehož voda promění vše na zlato, s tím, že si nikdy nesmí ve vodě smočit ruce. Během nepřecházejícího smutku se začala toulat po Tatrách. Jednoho dne si dívku vyhlédla kikimora, která ji odvlekla do své jeskyně, a chtěla vědět tajemství kouzelného plesa. Dívka dlouho vzdorovala, nakonec však podlehla. Společně se vypravily k plesu a kikimora začala zuřivě házet vše, co jí přišlo pod ruku, do vody, kde se všechno změnilo na zlato. Když už neměla nic, co by ještě nechala proměnit, přistoupila ke břehu, ponořila ruce do vody, aby své zlato vytáhla ven. Víla neradila Květušce nadarmo. Jakmile se kikimora vody dotkla, ztuhla a začala se pomalu měnit ve skálu. Zkameněly dokonce i kusy zlata na dně plesa, přičemž tyto kameny jsou dnes jediným, co tam naleznete, neboť po zázračné vodě není ani stopy.