Vysoké Tatry jako by zde byly pořád. Přemýšleli jste někdy, jak Vysoké Tatry vznikly?
Samotné jádro Tater vzniklo už v prvohorách, ve druhohorách se rozprostíralo na dnešním území Vysokých Tater mělké moře, přičemž z té doby zde zůstal vápenec, dolomit (klencový minerál), křemenec, břidlice, pískovec nebo také různé druhy slepenců. Později přišla eroze. Samotné pohoří se začalo formovat až ve třetihorách, kdy bylo modelováno zejména alpínským vrásněním a pak i samozřejmě ledovci. Původní Tatry byly snad až 3000 metrů vysoké a výrazně se lišily od dnešní podoby, jelikož vrcholy byly poněkud oblejší a hlavně masivnější. Dnešní krásu jim daly právě až ony ledovce, které daly svou činností vzniknout dolinám, štítům, skalním plotnám či hřebenům. Následkem tání došlo k zatopení, díky němuž máme dnes většinu ples. To by bylo ke geologii. Lidé si ale pochopitelně vymysleli pověst i o samotných Tatrách.
Jedna z pověstí vypráví o andělovi, kterému po vzniku Země dal Bůh za úkol, aby po světě roznesl všechny možné krásy, které mu zbyly z utváření světa. Anděl se tedy vydal splnit své poslání. Veškerou krásu, již dostal pod svá ochranná křídla, uložil do pytle a vyrazil na cestu. Když ovšem letěl právě nad Vysokými Tatrami, jeho nepozornost přivodila drobné nadělení – zavadil křídlem o jeden z vrcholů a ten se ohnul. Dnes se tomuto vrcholu říká Kriváň. To však nebylo vše. Během jeho zavrávorání se mu roztrhnul pytel a zbylé krásy se začaly sypat do krajiny pod ním. Proto jsou dnes Tatry tak nádherné a pyšní se tolika přírodními poklady.
Jiný příběh je zase o rodině obrů, kteří žili v oblasti budoucích Tater. Otec se příhodně jmenoval Tatran a jména jeho synů a dcer dnes nesou tatranské vrcholy. A ne náhodou. Jednoho dne přišel o ruku nejmladší a nejkrásnější dcery žádat jediný syn čarodějnice Kikimory. Byl odmítnut, urážen a bratry ještě zbit. Když se to Kikimora dozvěděla, ovládl jí vztek a přísahala obrům pomstu. Na pomoc si povolala zlé skřety a temné lesní duchy. Obloha potemněla a z nebe začaly na obry padat kameny. Ti se je snažili odrážet, pak ale pochopili, že je to předem prohraný boj, dali se tedy na útěk. Běsnící Kikimora vyřkla kletbu, aby všichni obři ztuhli na místě a více se už nepohnuli. Tak se i stalo.
A třetí vyprávění se pro změnu točí kolem sporu mezi Slováky a Tatary. Právě ti měli dát Tatrám jejich název. Obě vojska se dlouho bila a Slováci se pomalu smiřovali s porážkou a jistou smrtí. Poslední naději vkládali do starce, který žil uprostřed lesů, rozhodli se jej navštívit. Z jeho slov nebyli ovšem příliš moudřejší. „Stane se, co se má stát, a vy bojujete za správnou věc.“ Slováci se rozhodli příštího rána se vším definitivně skoncovat. V noci je zaskočila obrovská bouře. Když nakonec za svítání vtrhli do nepřátelského tábora, nesetkali se s žádným odporem. Z tatarských bojovníků se staly hory, které dostaly jejich jméno, to se nakonec časem přeměnilo do současného názvu.
Skutečnost, jež se váže k poslední historce, je však taková, že se Tataři do Tater nikdy nedostali, skončili v jižní části Slovenska. Název pak údajně nevychází z této události, nýbrž ze staroslovanského slova „trtri“, které označovalo strmou skálu. V historických pramenech dále nalezneme názvy jako Trytri, Tyrtur nebo Turtur. Samotné „Tatry“ se poprvé objevil v darovací listině knížete Boleslava z roku 1255.